V zajetí
Všude ty samé mrtvolně bílé tváře!
Pozorují mě skrze okenní tabulky.
Vyčítavé, mrazivě zlověstné pohledy,
svítí z oken do tmy bez žádné záře.
Nevydávají žádné světlo, jsou jen vidět.
V černých čtvercích vystupují ze tmy.
Jejich pohledy mne však pronásledují
a skrz sklo vidím, jak se jejich rty pohybují.
Šchš, šch, šch, ššš, šepty šept…
Ten jejich sborový šepot mi vrtá do duše.
Zesiluje otáčky, vrtá stále rychleji, hlouběji
a tváře šeptem křičí:
„To je on! To je on! To je on!“
Rytmicky pohybující se rty pějí ortel.
„To je on!“
Šchš, šch, šch, ššš, šepty šept…
Těkavě se rozhlížím okolo, chci ať zmlknou!
Jsou ale v každém okně, svíčky bez světla.
Zmlknou pouze ty, na které zrovna vidím,
ale ten jejich pohled! Ten hrozivý pohled!
Jejich pohled se stane ještě pichlavějším.
Zakrývám si uši a křičím jako blázen do ticha.
Chci přehlušit všudypřítomnou kanonádu šepotu.
Nic to však nepomáhá, provrtali se mi až do nitra.
Nesnesitelný šepot tisíců hlasů slévajících se v jeden.
„To je on! To je on! To je on!“
Už toho prosím nechte, tohle nemůže mysl vydržet!
Držím se za uši a snažím se je utrhnout z mé hlavy.
Křičím u toho byť vím, že šepot se přehlušit nedá.
Už toho prosím nechte, to nemůže má mysl vydržet!
Mezi prsty cítím pramínky krve, slyším ten trhavý zvuk,
sotva znatelný v záplavě tisíců hlasů v mé hlavě.
Křik už nemá smysl, z úst se mi line jen chrčení a pěna.
V naprosté tichosti zničen, padá má postava na kolena.
„To je on! To je on! To je on!“
Svíjím se na zemi v bolestech,
uši mi v křečích vypadly z rukou.
Čirá nenávist v těch pohledech
ubíjí mne jako kladivo.
„To je on! To je on! To je on!“
Bílé tváře propluly skrze sklo.
Ve vířivém reji tancují okolo mne.
Okolo postavy na zemi zkroucené,
jež trhá si v trsech vlasy, tancují.
Zrychlují svůj tanec, až jsou z nich šmouhy,
já přesto rozeznávám jednotlivé pohledy.
Šepot přešel v kakofonii zvuků.
Hrdelních, sípavých, nepříjemných.
V hrdle se mi rozhořel oheň,
začínám se dávit a kašlat krev.
Vířící bílé šmouhy konečně zmlkly
a v tichosti pozorují rozklad života.
Vykašlávám krvavé chuchvalce tkáně
a z posledních sil zeptám se: „Proč?“
Rej bílých tváří se zpomalil.
Vteřinu na to se do noci rozezněl chechot tisíců hlasů, jež doprovázel mne na mé cestě do pekla.
Drze se chechtaly až do samotného konce.
