„Pořád se smějou.“
„Kdo?“
„Mraky.“
„To je hloupost, mraky se přeci nesmějí.“
„Ale jo, smějou se. Třeba támdleten se kření jako idiot.“
„Já ale vidím jen obyčejný mrak.“
„Ty taky vidíš hovno, slepejši.“
„To od tebe bylo velmi netaktní, bratře.“
„Jak netaktní? Nejseš snad vole slepej? A navíc lhář.“
„Cože? To už přestává všechno!“
„Co se čertíš? Jak teda můžeš říkat že vidíš mrak, když jak oba dva dobře víme vidíš kulový.“
„Představoval jsem si jej.“
„Hm, skvělý. Jenže ten mrak tam není. Ani žádné jiné. Je jasno.“
„A kdo je tedy lhářem?“
„Jenom jsem tě zkoušel.“
„Bylo to od tebe velmi kruté.“
„Sám víš že krutej jsem, taková je holt moje nátura.“
„Ano, to jsi. Ale nemusíš mi to neustále dokazovat.“
„Když mně to prostě nedá.“
„Vím, takový už jsi. Nebetyčně krásný, nádherný, ale uvnitř krutý. A proto vidíš jen povrch. Ale já cítím podstatu.“
„Ale stejně seš rád že mě máš bráško, že jo?“
„Jistě, bez tebe by má existence postrádala smysl.“
„Tak vidíš. A jseš na mě pořád nasranej?“
„Už ne.“