Nebe už zčernalo příchází noc 
když do ticha ozvala se píseň. 
Jednoduchý nápěv beze slov 
který nedokáže zahnat tíseň. 

Nepotřebuje to, nač taky? 
V melodii je všechna krása světa. 
Rozezní se klidně nad mraky, 
nebo spadne na zem jak kometa. 

To všechno ona může když chci, 
to já jsem zdroj jejího života. 
Uprostřed lesa v dešti zpívám si, 
nápěvem beze slov hraju si na boha. 

Čerpám z té krásy z okolního světa, 
vnímám a cítím všechno kolem sebe. 
Nebe je plátnem a mysl má paleta 
a přesto do té oblohy nemaluju tebe. 

Natáhnu prst a na nebi kreslím svět. 
Vytvořím si obraz k obrazu svému. 
Roztéká se po obloze, táhne jako med, 
déšť pokorně ustupuje veledílu mému. 

Postupem času když dílo jistě vrcholí 
stává se nebeský svět lepší tomu dole 
a tak kreslím sebe, a vůbec to nebolí 
když z každým tahem měníme si role. 

Píseň se pomalu nad okolím ztrácí 
jen vítr ještě tóny do světa zanáší. 
Svět na nebi se taky už vytrácí, 
když z lesa bezvládné tělo vynáší. 

Usmívá se.