Dostal jsem se z druhé strany? Nebo jsem se dostal na druhou stranu? Nebo jsem já něco dostal z druhé strany? Ty jo, to je těžké, chtěl jsem tuhle recenzi začít slovní hříčkou s názvem recenzované knížky, ale jak vidíte, nějak se mi to celé posralo. Ale co už, jsem holt takový roztomile roztržitý popleta, o důvod víc mít mě rád. Důležitější je to, že jsem knížku Z druhé strany dostal. Poštou. A to přímo od jejího autora, Honzy Vojtíška, který chtěl na oplátku recenzi. Samozřejmě na svou knihu, nechtěl poslat mou recenzi na Tetris. Ale to je asi jasné a to i přesto, že moje recenze na Tetris je fenomenální. A já mám pocit, že všechno co jsem napsal vůbec  nedává smysl, což je samozřejmě naprosto v pořádku.

Z druhé strany je knižní prvotinou Honzy Vojtíška. Vydal ji u nakladatelství Nová forma, najdete v ní sedm krátkých, ale i dlouhých povídek, sedm černobílých ilustrací od Marina Slávika (kteréžto zdobí i obálku) a na zadní straně pak krátký životopis s fotkou autora. Tady není žádný problém, všechno je tak jak má být a sedí přesně jako legendární prdel na hrnec. Nesmím pak zapomenout, že obálka knihy a vůbec kniha celkově se mi vzhledově líbí. Jen bych možná knihu pojmenoval Fotografie, protože obálka k tomu vybízí. Název by to dobrý nebyl, ale obálka by se k tomu hodila.

K samotným povídkám, jak jsem již nakousl, je jich sedm. Knihu otevírá povídka Z druhé strany, podle níž se kniha jmenuje. Nebo se povídka jmenuje podle knihy, čert ví. To je jako s tou slepicí, která křičí v lese, protože kohout snáší vejce na severní straně střechy a nikdo neví, na kterou stranu strom spadne, když u toho nikdo není a neví se, jestli to jde slyšet. Hlavním hrdinou povídky je Bohdan, který žije na sídlišti v Havířově. Jestli je to Podlesí, nebo Šumbark, to už je celkem jedno, každopádně je důležité zmínit, že Honza svou tvorbu zasazuje do našich luhů a hájů. Proto nečekejte žádný New York, cool jména jako Johnny Roadblock, ba ani Kok´t či Dem´nt z Mordoru. No, každopádně, do Bohdanova domu se jednoho dne nastěhuje manželský pár, nad kterým se vznáší taková nějaká aura dokonalosti. Po ní jedou všichni chlapi, po něm všechny ženské a oba se pořád milují jako puberťáci. Což nejsou. Tady se opět projevuje další poznávací znak tvorby Honzy Vojtíška, dá se říci že vše je reálné. Manželský pár je sice popisován jako sexy, ale Linda je malá, má malá prsa a hubená zrovna taky není. A její manžel dokonce nosí knír! Chci tím říct, že v jeho tvorbě nenajdete žádné dokonalé hrdiny a ani kozatice křížené s top modelkami. Hrdinové jeho tvorby jsou prostě úplně normální lidé, které potkáváte dennodenně na ulici nebo v zrcadle.  Ale to jen tak bokem. Vše probíhá naprosto normálně, až jednoho dne manželskou idylku naruší jistá událost. Ono vlastně, dá se říct, že ji naruší celkem definitivně. Nebo snad ne? Bohdan chce píchat Lindu a tak za ní dolízá a celé se nám to pak tak trochu pekelně zašmodrchá. Povídka nabízí pár zvratů a překvapivý konec, fanoušky hororu pak potěší jemné odkazy na Hellraisera. Co o povídce můžu říct já? No, nejlepší z knihy rozhodně není. Knihu jsem rozpočal číst na svém oblíbeném místě (taky ho znáte, serete tam všichni), ale asi po třech stranách jsem knihu odložil. Při druhé návštěvě onoho místa jsem ale trochu vytuhnul a to tak dlouho až mi to tam dole všechno uschlo a musel jsem si na to půjčit sbíječku od pana Bosche. Proto je potřeba vytrvat, protože konec opravdu stojí za to a poslední strany povídky vás nepustí, dokud je nezhltnete. A když už jsem zmínil toho Hellraisera, povídka se jím tak trochu inspiruje.

To druhá povídka, to je úplně jiná káva. Je o něco horší než povídka první a vlastně se dá říci, že je z celé povídky nejhorší. Což samozřejmě neznamená, že by byla špatná! Ale je to jen kratičká blbinka, která je už od prvních chvil v kombinaci s velkou nápovědou v názvu (Muší msta) docela předvídatelná. Čte se ale dobře a v hlavě jsem při jejím louskání viděl to pracoviště před očima. A taky ty dva nádražáky, kteří páchají genocidu na mouchách. Poučení na závěr? Neserte mouchy, jsou to proradné mrchy.

Třetí povídkou se kniha kvalitativně zvedne o třídu výš a začíná gradovat, přičemž je třeba zmínit, že si svou gradaci udrží až do konce. Nakreslil bych k tomu graf, ale jsem moc líný. Povídka se jmenuje Maso a to se mi líbí. Mám rád krátké úderné názvy (ve své tvorbě je používám) a přesně jak je úderný název, je úderná i povídka. Tedy povídka, ona je to spíš sociologická sonda do života lidí žijících v né zrovna luxusní čtvrti, kteří rádi tráví večery u ohně s kytarou a živí se jako výrobci uzenin. Do takového prostředí se jednou dostane postarší lesba Dana. Od chvíle kdy se objeví mačo, je povídka takřka kouzelná. Je napínavá jako když se jdete podívat do bankomatu jestli už tam není výplata, protože máte v portmonce třicet korun a prázdnou ledničku. A její výsledná pointa rozhodně překvapí. Osobně se mi ale spíše líbila ta část s pronásledováním, která je velmi atmosférická a jak jsem si již zmínil, napínavá. Maso je rozhodně za plný počet.

Čtvrtá povídka, Varování, se mi do knihy tak nějak nehodí. Má trochu jiný styl než ostatní a de facto to ani není moc horor. Respektive nevím, čím by měla vyvolat strach. Na druhou stranu má zajímavé téma a otevřený konec jako dělaný pro pokračování. Jinak toho ale příliš nenabízí. Nicméně to beru, po třetí povídce bylo třeba trochu zmírnit tempo. To povídka pátá, Fotografie, to už je dílko na profesionální úrovni. Příběh vypráví o partě kamarádů, z nichž jeden má talent na pořizování fantastických momentek. Jedna taková se mu povede i v jedné vyhrocené situaci, která je tak vyhrocená, že s tou fotkou něco je. Přimícháme do toho trochu indiánské legendy, že fotografie vám ukradne duši a máme z toho zajímavou vyvražďovačku, v níž je vrah naprosto nevinný člověk. Výborný nápad a skvělá atmosféra.

Šestá povídka, Šestatřicáté narozeniny má celkem jednoduchý, ale zato fenomenální nápad. Není příliš dlouhá, což jí jde jenom ku prospěchu a pojednává o tom, že staré hříchy vás jednou doženou. Když vám navíc někdo přísahá pomstu, v jejímž vykonání mu nezabrání ani vlastní smrt, tak to už jde o kejhák. A v podstatě o tom to je, celá povídka je jen rozhovorem dvou lidí, z nichž jeden má narozeniny a ví že zemře. Skvělý nápad a výborné zpracování, které je navíc tak jednoduché, že když byste podle ní chtěli natočit krátký film, stačí vám jen kamera a dva alespoň trochu schopní herci. A přesně to se stalo, povídka Šestatřicáté narozeniny zfilmovaná je. Herci se mi sice příliš nelíbí, ale pokud tuto knihu přečtete, rozhodně si film najděte na netu a pusťte. Moc času vám to nezabere.

Knihu uzavírá povídka Pouto, která je o chlápkovi, kterého taky jednou doženou jeho dávné činy, ovšem tak trochu překvapivým způsobem. Abych řekl pravdu, v době psaní téhle recenze si už moc nepamatuji a nevím jak bych měl povídku představit aniž bych výrazně spoileroval. Takže se vám zřejmě příliš do paměti nevryje.

Z druhé strany si u mě vysloužilo 75%. Nejlepší povídky jsou jednoznačně Maso, Fotografie a Šestatřicáté narozeniny. Kdyby se vám nechtělo číst ostatní povídky, tyhle rozhodně číst musíte. Zbytek povídek je o trochu horší, ale pořád si drží dobrou kvalitu. Máte-li rádi horor, rozhodně si tuhle knihu kupte, můžete tak učinit v některém z následujících odkazů:

Email: teresabanks@seznam.cz

Facebook: https://www.facebook.com/honza.e.vojtisek

Aukro: http://aukro.cz/z-druhe-strany-h-vojtisek-horrorove-povidky-i3535206765.html

www.kniznieshop.cz

Podpoříte tím nadějného hororového psavce, kterých u nás rozhodně moc není a podpoříte tím českou hororovou scénu všeobecně. A pokud budete knihu kupovat přímo u autora a hezky ho poprosíte, jistě vám tam napíše i pěkné věnování, díky kterému knížku za padesát let zpeněžíte za těžké prachy.