A dnes si dáme nějakou tu poezii, to už tady dlouho nebylo. No dobře, nikdy to tady nebylo. Možná se to o mně neví, ale já se tím nijak netajím, že poezii čtu docela rád, byť jí vůbec nerozumím. Respektive rozumím co chtěl básník říci, ale abych vám řekl nějaký typ poezie, nějak to odborně rozebral, nebo proč se ty básničky sakra vůbec nerýmujou, to i kdybyste mi bouchali kladivem do pytlíka, tak vám to neřeknu. Protože to nevím. O Jiřině Haukové jsem, přísahám, nikdy neslyšel. Tedy až do okamžiku, kdy mi dorazila cena (a diplom, heč!) za druhé místo v jedné bezvýznamné hororové literární soutěži (do které jsem paradoxně neposlal horor). Vůbec netuším proč mi jako výhru poslali tři básnické sbírky a jednu takovou zvláštní knihu, kde jsou krátké texty doplňující fotografie. Každopádně, když už mi tu knihu paní Hauková podepsala, tak jsem si ji přečíst musel. A stalo se tak asi dva roky potom, co se mi válela doma. Kniha se jmenuje Díra skrz a je souborem básní z let tuším 1965 až 2002. Musím říct, že po přečtení knihy zjištění, že paní Hauková je ročník 1919 (!) si jí nesmírně vážím. A taky doufám že v době psaní téhle recenze ještě žije.

Předem je třeba říct, že básně Jiřiny Haukové jsou ten typ básní, které se nerýmují. Nebo možná rýmují, jen já jsem na to moc hloupý, každopádně klasický rým co druhý řádek (jako to píšu já) tam fakt nenajdete. I přesto jsem knihu přečetl doslova jedním dechem snad za dvě hodiny v autobuse do Děčína. Pak jsem toho litoval, jelikož jsem neměl co číst. Nejvíce na mě zapůsobil textík o názvu Meditace, jež je tak trochu kritický k člověku jako takovému, nicméně to je přesně ten můj šálek leteckého benzínu. Meditace ovšem není jediný působivý text, v knize je jich celá řada, jenže je bohužel nemůžu všechny vypisovat, protože básní je v knize tuším padesát. Každopádně, pokud byste se ke knize dostali, Bezbarvé barvy, Zastavím se u srdce, Propast a nebo Špatně připravená na život si jistě vychutnáte. U knihy se ovšem i zasmějete, například Dívka, která čeká své první měsíčky mě celkem rozesmála, nikdy by mě nenapadlo, i kdybych byl ženská, abych na takové téma napsal báseň. Takže mě rozesmála spíš takovým rozpačitým úsměvem, protože báseň nebude primárně určená pro chlapy. Což já, pokud vím… moment… jo, jsem. Díval jsem se.

K mému překvapení jsou ale v knize i básně velice krátké. Ono tedy všechny, pokud se pamatuju, jsou na jednu stránku, ale například Abeceda a číslice, to jsou pouze dva řádky, byť přesně vystihující můj vztah k matematice. Nebo báseň Konec, to jsou řádky tři. Nebylo by na tom nic divného, kdyby poslední stránky knížky nezdobil text nejdelší, jmenující se Zlomky poezie, které jsou jak předpokládám pouze nedodělanými fragmenty, či nepojmenovanými básněmi. Jenže některé z nich jsou delší než básně v knize a tak si říkám, zda právě dvouřádková, či třířádková báseň neměla popustit své místo v knize některé z jejich sester ve Zlomcích poezie. Co už, asi to tak má být a já do toho nemám co kecat. Jen je to překvapující.

Kdybych v recenzích hodnotil, Díra skrz by dostala rozhodně hodnocení vysoké. Třeba osm chlebíčků z jedenácti. K některým textům jsem se vracel a četl jsem si je pozorně třeba třikrát, protože se mi líbila jejich myšlenka. A celkem lituju, že jsem ji nechal bez po všimnutí tak dlouho ležet, snad za to může sešitová vazba i obálka, knížka je tím nenápadná, sedí v rohu, pozoruje vás a čeká až si jí všimnete v ten pravý okamžik. To je totiž ten správný čas ji přečíst.